Tropický stav mysli, aneb Hanu Mikulenkovou nikdy nezastavíš
Hana Mikulenková pochází z Valašského Meziříčí. Vystudovala Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, obor malba a jiná média, kde absolvovala v roce 2011. Výtvarným uměním se zabývá i jako kurátorka. Donedávna profilovala výstavní program ostravské Industrial Gallery.
Smyslem tvorby Hany Mikulenkové není stálost intelektuální spekulace, ale eruptivní proměnlivost smyslově-emocionální extáze. Říká o sobě, že má srdce námořníka – nestálé, divoké, netrpělivé a toužící objevovat nepoznané. Taková je i její malba – smyslová, proměnlivá, rychlá, nezdržující se detaily, uzurpující si pozornost diváka a nekompromisní ve svém výrazu.
Obrazy, které malovala v době svého absolutoria na bratislavské škole výtvarných umění, byly typické svým explicitním vztahem ke streetové estetice. Další vývoj je, slovy autorky, ve znamení postupného zklidnění a vyvázání se z vazeb ke graffiti. Z obrazových ploch postupně téměř zmizelo písmo a lazury byly stále častěji doplňovány a přehlušovány pastózním nanášením a hnětením barevné hmoty. Bezprostřední prožitek a zpřítomnění silné emoce ale nadále zůstával i v této etapě jedním z charakteristických poznávacích znamení její aktuální tvorby.
Do svých obrazových kompozic velmi často zapracovávala motivy mořské hladiny, lodí, vegetace a květin. Konfrontován s těmito náměty i volenou barevností se ocital divák kdesi uprostřed koloristické fiesty jihomořského světa, v níž bohatost barev, vůní, smyslových prožitků a emocí téměř nezná hranic. Obrazové výjevy zhoustly, kompoziční rámec se někdy ztrácel či ukrýval pod zmnoženými vegetativními motivy i pod náporem „útočících“ širokých štětcových tahů.
Tyto malby, vznikající cca před dvěma lety, vycházely namnoze ze vzpomínek, které si Hana přivezla z pobytu v Brazílii, a které jakoby si uchovávala kdesi uvnitř sama sebe, v jakémsi mentálním „skleníku s tropickým klimatem“. Asi je zbytečné připomínat, že fascinace exotikou provází umění a malbu zvláště odedávna. Můžeme se vrátit k počátkům moderny a zmínit Paula Gauguina či našeho Otakara Nejedlého, můžeme připomenout německou skupinu Die Brücke, můžeme ale klidně postoupit až k dnešku a upozornit na tvorbu Otto Plachta, pro kterého se jihoamerická pralesní kultura, tradice a zvyky staly nejen inspirací, ale životním stylem. Hana Mikulenková jde v podobných šlépějích. Našla si ale už dávno svůj vlastní osobitý styl, kterému zůstává věrná a přitom ho dokáže rozvíjet, proměňovat a zhodnocovat.
Před rokem a půl najednou Hana (alespoň pro mě) nečekaně zmizela z ČR. Odjela na Bali.Kam jinam než do džungle. Obrazy a kresby, které vystavuje v ostravské Galerii Zaza, vznikaly během čtrnáctiměsíčního pobytu v tomto exotickém prostředí. Z tropického skleníku svých vzpomínek vyšla do plného slunce bezprostředních zážitků zasahujících od viděného, přes cítěné či slyšené. Bezprostřednost, nezprostředkovanost a netransformovanost těchto prožitků má dle mého názoru jednoznačně pozitivní vliv na celkové ladění jejího aktuálního malířského jazyka. Kompozice se ustálila do jakéhosi vnitřně logického řádu, prostor v obrazech se prohloubil a „nadechnul“ a vše – skutečnost i prožitek z ní – zde sledujeme v nové vydařené syntéze, v níž se organicky propojuje streetový styl jejích absolventských prací s tím, jak tvořila před svým odjezdem na Bali. Znovu do svých kompozic zapojuje písmo. Mísí se užití sprejů s pastózním nánosem barevných past, vše ale funguje nějak vnitřně spřízněně. Jednotlivé způsoby nanášení barev se spolu nesváří a neperou, ale vzájemně spoluúčinkují k posílení celkového estetického vyznění. Obrazy pak působí uceleně a sebejistě.
Zdánlivě paradoxně, ale dle mého názoru zcela logicky, kresby a tuše, které jsou také součástí zdejší instalace, dokládají, že i v tvorbě Hany Mikulenkové můžeme objevit tvůrčí polohy, pro které je typické ztišení a soustředění dané barevným omezením – z kreseb dýchá zvláštní klid a usebranost a proto je můžeme jednoznačně považovat za komplementární doplněk jejího eruptivního a expresivně laděného malířského rukopisu. Nekopírují, ani nejsou skicami pro budoucí obrazy. Jsou plnohodnotnou uměleckou výpovědí. Ze zachycených motivů (listů tropických rostlin aj.) přímo cítíme, jak je autorka postupně otáčela v prstech, zkoumala jejich žilkování, strukturu povrchu či lem jejich okrajů. I proto jsou tyto její práce komplementární k její malbě – v extatickém způsobu nanášení barev nemá čas na analýzu a detaily, kresby a barevná redukci ji tento čas umožňují. Jsou proto výsledkem hlubší reflexe prožitků, které by jinak mohly vyprchávat stejně rychle, jako se objevily. Tušové kresby dokazují, že exotika pralesa není pro Hanu Mikulenkovou jen chvilkovým opojením, ale vyjádřením jejího vlastního „tropického stav mysli“.
Martin Mikolášek